Když jsem se po dvou letech strávených prací a studiem v Liverpoolu stěhovala do Londýna, moji liverpoolští kamarádi od filmu mi záviděli – příležitostí budu mít v hlavním městě násobně víc. Nezapomínali k tomu ale vždycky dodat, že by v Londýně rozhodně žít nechtěli. Londýn je centrum všeho a všech, všichni se sem stěhují za prací, každý dělá trochu do umění a točí. Točí videa, filmy, reklamy. Získat finanční podporu na film je ale paradoxně jednodušší mimo hlavní město, přihlašovací formuláře často zmiňují, že preferují projekty ‚outside London‘.
Najít práci nebude tak těžké, říkala jsem si. S šesti lety zkušeností práce na volné noze jako filmař. Se dvěma tituly. Anglicky už taky umím. Aktivně jsem práci začala shánět koncem září, 8. dubna jsem oficiálně nastoupila. Během těch několika měsíců temna jsem absolvovala 26 osobních schůzek s kamarády kamarádů a známými známých, kteří mají něco společného s filmem. Většinou jsem si poslechla, že mám skvělé zkušenosti, ale momentálně o žádné práci nevědí. Anebo že jediné, co mi můžou doporučit je nejdřív pracovat někde zadarmo, že mi to určitě pomůže. Ano, to pomůže, začínala jsem tak před skoro třema lety v Liverpoolu, ale byla jsem rozhodnutá to neabsolvovat znovu. Tedy, už ne na plný úvazek, jednorázových prací zadarmo jsem v Londýně vzala několik, doufajíc v nové příležitosti a kontakty.
Nejvíc mi otevřela oči schůzka s producentem z velké produkční společnosti, která financuje historické dokumenty i filmy Wernera Herzoga. Byl to známý známého mého kamaráda. Sešli jsme se neformálně, aby mi poradil, kde a jak práci hledat a řekl mi, že kdybych se hlásila k nim, přidá si moje CV na hromadu v rohu jeho kanceláře, z které občas nějaké vytáhne, když hledají asistenty na natáčení. Štos papírů se tyčil nad naše hlavy a připomněl mi historku, která se možná nestala, ale vůbec bych se nedivila, kdyby se stala a děla pravidelně. Je o manažerovi, který takovou hromadu CV na svém stole má a první co udělá je, že jich půlku vezme, hodí do koše a řekne, že ve své firmě nechce nikoho, kdo nemá štěstí. Myslím, že jsem v tom vyhozeném štosu byla dlouho.
Krom osobních schůzek jsem práci hledala samozřejmě i přes inzeráty. Přihlásila jsem se celkem na 68 nabízených pracovních pozic, od skoro neplacených po velmi ambiciózní místa, od jednorázových prací po full-time pozice. Můj profil na LinkedIn dosáhl profesionální úrovně co do počtu vyplněných kategorií. Odpovídala jsem taky na inzeráty a nabídky vyvěšené v jedenácti londýnských filmařských skupinách na Facebooku, do kterých jsem se přihlásila. Založila jsem si profil na čtyřech filmařských webech, strávila několik hodin vyplňováním všech potřebných detailů a zaplatila několik desítek liber za všechna členství. Marně.
Moje složka v počítači s názvem Jobs čítá 167 souborů, z nichž 10 tvoří různé varianty mého CV, cílené na konkrétní pozice nebo typy práce, včetně jedné, ve které vyjmenovávám i kavárny a hospody, ve kterých jsem pracovala. Tuhle konkrétní verzi jsem využila v momentě, kdy jsem se po několika dnech odhodlávání vypravila do kavárny za rohem od domu, která inzerovala, že nabírají nové zaměstnance. Šla jsem nerada. Uvědomila jsem si totiž, že jakmile už nejde o hledání přivýdělku ke studiu, ale čistě o hledání práce, která mě někam posune, bude mě ideálně naplňovat a umožní mi zaplatit londýnský nájem, kavárna stačit nebude. Ale nebylo zbytí. Pracně jsem se vypravila z domu, slušně se oblíkla, rozhodnutá, že alespoň tohle vyjde a pak se uvidí. No, vidělo se. Bylo mi řečeno, že mám poslat detailní CV a vypsat své zkušenosti, že se mi možná ozvou zpátky. Když ani z téhle kavárny na dva emaily nikdo neodpověděl, doba temna nabrala nových dimenzí.
Začala jsem být ještě víc depresivní, začala jsem být ještě víc zabejčená, začala jsem být ještě víc iniciativní. Napsala jsem do třiceti osmi londýnských produkčních firem, zhruba v půlce z nich se mi podařilo najít osobní e-mail na někoho konkrétního z firmy a oslovila jsem je přímo. Prosila jsem o schůzku, práci asistenta, financování filmu, nabízela filmařské zkušenosti i schopnost vařit dobré kafe. Mé volání ale nebylo vyslyšeno, možná spadlo do spamu, možná nás takových bylo prostě moc. Z celkové bilance něco kolem 150 emailů mi odpovědí za celou dobu přišlo celkem 8, nikdo další se zpátky nikdy neozval, a to ani na tzv. follow up emaily, které jsem začala posílat, když moje zpráva zůstala bez odpovědi. Ukázalo se taky, že moje e-maily padají do spamu velmi často – a jak jsem na internetu zjistila, čím víc vašich emailů zůstane bez odpovědi, tím větší pravděpodobnost je, že v budoucnu ve spamu skončí. Vzhledem k tomu, že jsem týdně rozeslala něco kolem deseti e-mailů a odpověď nedostala skoro nikdy na žádný, moje vyhlídky nebyly příliš zářné. Nakonec se ale zadařilo, práci jsem našla – a skvělou.
Inzerát na místo, kde jsem začala pracovat, jsem objevila na LinkedIn a přihlášek na něj prý přišlo zhruba 250 během prvních tří dnů. Zázrak, že si mého CV všimli. Ale tahle čísla jsou prý normální. Moje kolegyně zažila interview na pozici, kam údajně přihlášek celkem přišlo kolem osmi set – a jednalo se o práci pomocného asistenta v malé, ničím nevynikající produkční firmě s mizerným platem. Moje další kolegyně chtěla hledání po devíti měsících vzdát, interview do naší současné práce byl její poslední pokus, pak plánovala návrat do Itálie. Setkala jsem se i slečnou, která hledala práci jako produkční. Když jsme se poznaly, byly jsme obě v podobné situaci, já byla v počtu poslaných přihlášek zhruba u čísla 50, ona se blížila osmdesátce. Když jsem se ji ptala, jestli už z toho není vyčerpaná, řekla mi, že stresovat se začne až pošle svou 300. přihlášku, že i to se prý děje, trh je přesycený. Myslela to dobře, na optimismu mi to tehdy ale nepřidalo.
Na optimismu člověku v podobných situacích nepřidá mnoho věcí a obecný předpoklad, že po dokončení školy je normální začít pracovat zadarmo je směšný. O to víc vzhledem k výši londýnských nájmů. Je tady běžné, že se dítě od rodičů odstěhuje v 18 letech na univerzitní kolej (často mimo Londýn, kde je školné nižší) a po dokončení studia se vrátí zase zpátky. Lidi, kteří dokončili univerzitu před čtyřmi, pěti lety s rodiči stále bydlí, přestože pracují na plný úvazek, protože ani to jim často nezaplatí nájem a neumožní se přestěhovat. A když ano, veškeré vydělané peníze putují na bydlení, protože juniorské pozice jsou často velmi špatně finančně ohodnocené a sdílený pokoj se tu nabízí běžně i za 800 liber. Pokud jste cizinec, musíte navíc zaplatit na šest měsíců dopředu nebo si sehnat tzv. garantora – tedy člověka z Velké Británie, který prokáže, že je schopen se za vás finančně zaručit. Naproti tomu nabízené stáže jsou tu často neplacené a na plný úvazek, a to i u velkých firem. I na takové stáže je přetlak zájemců, kteří se alespoň podle názorů na internetových fórech na podání přihlášky na podobnou pozici připravují několik týdnů a měsíců. Obecně se více cení zkušenosti než vzdělání v oboru. V práci jsem jediná, kdo pokračoval ve studiu i po bakaláři a moji kamarádi říkají, že je studovat dál vlastně ani nenapadlo, protože mají pocit, že obor ‚media‘, který většina z nich studovala (kombinující základy střihu, kamery a režie), jim nic nedal, chtějí získat praktické zkušenosti, vědí, jak dlouho tu trvá sehnat práci a musí vydělávat – spíše než prohlubovat svůj dluh na studentské půjčce.
Poučení z mojí lamentace nad hledáním práce v Londýně vlastně neplyne žádné. Vím, že jsem měla začít hledat dřív. A že jsem si uvědomila, že mě to, kde pracuji, definuje víc než by mi bylo příjemné, nebo si to alespoň myslím. O to víc v cizím městě plném lidí, kteří třeba dělají to, co bych taky chtěla dělat. Že v konverzaci s někým, koho neznám natolik dobře raději zajdu do nejmenšího detailu nějaké jednorázové filmařské zakázky, na které jsem pracovala, než abych upřímně přiznala, že práci na plný úvazek se mi najít nedaří. Uvědomila jsem si, že záleží na každém slově v motivačním dopise, CV i předmětu e-mailu, a že nejdůležitější ze všech slov jsou ta, kterými se za vás někdo někde přimluví. A že se občas může přimlouvat kdo chce a na výsledku to stejně nemusí být poznat.
Nedokážu posoudit, jaká je situace v jiných oborech, vycházím jen z vlastní zkušenosti a debat s lidmi v mém okolí. Všichni ale mají podobné zážitky a ukazuje se, že i tady stále platí ta mylná představa o tom, že když mám kameru a ráda točím, tak přece můžu točit zadarmo. Že vybavení, když je mé, nic nestojí, že se počítá jen čas strávený samotným natáčením, že kreativní práce může být zadarmo a že natáčet přece může každý na telefon, tak proč to zbytečně komplikovat – jen prosím ať to vypadá co nejvíc profesionálně. Můžu si to přece pak přidat do portfolia.
Abych nekončila negativně, věřím, že se ze začarovaného kruhu přihlášek a absentujících odpovědí dá vymanit a že se mi to – alespoň prozatím – podařilo. Londýn opravdu je plný skvělých příležitostí a stejně jako e-mail bez odpovědi zvyšuje pravděpodobnost, že ten další spadne do spamu, funguje to naštěstí i opačným směrem a když vyjde jedna práce, objeví se často další. A evidentně nejen práce. Když jsem totiž absolvovala celé tohle martyrium a práci konečně našla, dozvěděla jsem se, že jsem byla přijata na doktorské studium na univerzitu v Kentu. Dostojím tedy svým famáckým předpokladům a navzdory místním zvykům se vrátím zase do školy – tento týden proto z té své pracně vydobyté práce po necelých čtyřech měsících odcházím. Ani se mi nechce, protože práce to byla skvělá. Na moje místo už prý mezitím přišlo 180 přihlášek.