Jan Kubelka: Sladký i trpký. Co říkají italské filmy o vztahu umělce se společností?

Během srpna se začal v českých kinech promítat film Sladký konec dne režiséra Jaceka Borcucha, který byl oceněn na loňském festivalu v Sundance. Polsko-italský snímek vypráví příběh židovské spisovatelky, čerstvé nobelistky Marii Linde a zdvihá opět téma složitého vztahu umělce s jeho nejbližším okolím a celou společností. Zasazuje ho však do třaskavé přítomnosti, v níž se postavení intelektuála zásadně mění a v níž se jeho slovo stává méně čitelným.

Stárnoucí básnířku Marii Linde zastihneme krátce poté, co dosáhne vrcholu své spisovatelské kariéry a získává nejprestižnější ocenění, kterého se může literátovi dostat – Nobelovu cenu. Její život se rázem překlene do opojné bezstarostnosti a svévole, jako by už vše bylo řečeno a vyřešeno, a tak pořádá večírky ve své vile na italském venkově, rozmazluje vnoučata, vychovává manžela, po prosluněném pobřeží ujíždí svým sportovním vozem policistům a prožívá románek s mladým uhrančivým Arabem Nazeerem.

Podobný model vysloužilého umělce, který se životem nakládá marnivě, protože jeho smysl už našel nebo jej naopak stále hledá, je v tradici italského filmu důvěrně známý. Objevuje se například v klasických dílech Federica Felliniho či v současné tvorbě jeho pokračovatele Paola Sorrentina.

Snímky jako Sladký život (La dolce vita), Osm a půl (Otto e mezzo) nebo Velká nádhera (La grande bellezza) lze vnímat jako pitoreskní až karikaturní portréty života umělců a okolo nich seskupené smetánky. V popředí většinou stojí někdo jako spisovatel či režisér, který je magnetickým středobodem hýřících večírků, plamenných debat a kolem nějž se většinou splétají problematické vztahy prokládané povrchními románky. Vše se odehrává v opulentních slonovinových věžích, kam běžní smrtelníci nemají přístup a kde jsou veškeré existenční výzvy výhradně transcendentní povahy.

Takový obraz nás může utvrzovat v určitých opozičních myšlenkových rámcích a k nim přidružených stereotypech. Krásní a chytří lidé, kteří zdaleka netrpí nedostatkem, nemají na práci nic lepšího, než se v jednom kuse opíjet do tónů libé hudby, debatovat nad smyslem umění a přesto ještě být nespokojení se svým životem. Jejich zdánlivá odtrženost od reality nás navádí buď k prvoplánovému pohrdání, nebo k naivní závistivosti. Felliniho a Sorrentinovy snímky lze v lepším případě využít k rozvedení širší sociokulturní debaty.    

Italští režiséři nevystavují ve svých filmech pompézní a esteticky propracované kulisy vysokého kulturního života pouze pro to, aby dali prostor k jeho kritice, ale také proto, aby věrohodně zachytili hlavní aktéry tohoto těžko přístupného světa v jejich přirozeném prostředí a aby tak i věrohodně pronikli do jejich sofistikovaného nitra.

Režisér Quido Anselmi ve Felliniho snímku Osm a půl se zdá jako muž na vrcholu blaha, jehož společnost vyhledávají zástupy žen, mužů a dokonce i sám papež. Čím víc však na něj směřují světla umělecké i společenské sféry, tím hlubší prožívá krizi, jednak tvůrčí, protože nedokáže nic opravdového jako režisér sdělit, jednak osobní, když zjistí, že nedokáže říct pravdu ani o své vlastní ženě.

Spisovatel Jep Gambardella v Sorrentinově Velké nádheře je taktéž králem večírků pořádaných smetánkou v Římě. Dionýskými nocemi si táhne břemeno pokročilého věku a s ním spojenou potřebu bilancovat svůj osobní i tvůrčí život. Podobně jsou na tom obklopeni luxusem a servisem švýcarského horského sanatoria i skladatel Fred Ballinger a scenárista Mick Boyle ve snímku Mládí (La giovinezza).

Motivace a touhy těchto filmových hrdinů se zdají být z drtivé většiny ryze individuální. Vzletné úvahy, pokud se dotýkají nějakých univerzálnějších témat, se stejně většinou vztahují k údělu individua. Odkazy na vnější svět jsou spíše povrchní nebo znějí záměrně parodicky.

Přesto nelze člověka, navíc veřejně umělecky činného, od společnosti a od jeho doby zcela oddělit. Ve výše zmíněných snímcích je to většinou právě onen vnější svět, který bloudící umělce vytrhne z labyrintu marnosti a nasměruje k určitému cíli, ať už k uspokojivému či tragickému. Quidův filmový megaprojekt pod tlakem producenta i dychtivých novinářů a diváků krachne a Quidovi nezbývá než přijmout svůj život i svoji osobu. Jep Gambardella nachází konečně inspiraci k sepsání nového románu ve vzpomínkách na svou první lásku, které se mu vybaví u místa, kam jede psát reportáž o havárii lodě Costa Concordia. Fred Ballinger si zase vyjasňuje komplikovaný vztah s dcerou a manželkou až poté, co je dotlačen, aby uspořádal koncert pro britského prince Phillipa. Okolní dění je zde tedy důležitým faktorem, ale je mnohdy vyjádřeno v nepatrných náznacích, protože veškerá pozornost směřuje do tváře velkých osobností.

Jacek Borcuch ve snímku Sladký konec dne sepjetí umělce se společností a dobou pojímá mnohem otevřeněji a konkrétněji, zároveň s tím zdvihá možná ještě zásadnější téma odpovědnosti veřejně tvořícího člověka. Přestože se hlavní hrdinka Maria Linde zpočátku filmu pohybuje v podobných felliniovských či sorrentinovských kulisách opojného dolce vita, její postava nenabývá tak mytického rozměru, neboť je obklopena členy své rodiny i postavami běžného civilního života jako je pošťák nebo policista.

Dalším demytizujícím a explicitním prvkem v portrétu této umělkyně je fakt, že Maria Linde je básnířka oceněna Nobelovou cenou. Jakékoliv ocenění vlastně umělce zbavuje individuální svrchovanosti, protože ho proti jeho vůli začleňuje do určitých společenských struktur, uděluje mu určitou prestiž a definuje jeho postavení. Z tohoto pohledu tak ceny směřují proti snaze o svobodné a na jakýchkoliv institucích či strukturách nezávislé umělecké vyjádření. V případě Marie zde ještě hraje roli její pochybnost o tom, zdali vůbec ještě o nějaké vyjádření chce usilovat.

Jakákoliv vzdálenost mezi blyštivým vrcholkem spisovatelčiny slonovinové věže a onou tvrdou zemí, kterou můžeme nazývat třeba realitou všedního dne, se smrskne na minimum ve chvíli, kdy do příběhu zasáhne duch doby v podobě probíhající migrační krize a terorismu. Krátce před slavnostní ceremonií, kde má Maria převzít cenu, v Římě proběhne sebevražedný útok. Od nobelistky se poté očekává, že se ke katastrofě vyjádří, což také učiní. Její poeticky šifrované sdělení si však útokem otřesená veřejnost vyloží naprosto opačně (těžko jí to vyčítat) a umělkyně se tak pro lid stává personou non grata. Marii tento vyostřený spor se světem, který ji nepochopil, žene ještě k větší rezignovanosti a ješitnosti. V závěrečné scéně se tak ocitá zcela osamělá a zamčená v kleci, zatímco ji lidé na náměstí bez povšimnutí míjejí.   

Jedná se o symboliku pro dnešek výstižnou a současně varovnou. Maria Linde totiž nezůstává izolována a nepochopena svým dílem, ale přímo svou samotnou podstatou. V kritické chvíli došlo k fatálnímu neporozumění mezi intelektuálkou a společností, a to jak ve sféře rodinného kruhu, ve sféře lokálního společenství maloměsta, tak i v širokém prostoru veřejné debaty. Vznikl tak příkop, který není snadné opět překlenout.

Umělci mohou být v dnešním světě považováni za elitu odtrženou od reality a jejich slovo neztrácí ani tak sílu, jako spíše čitelnost, což lze přičíst tomu, že díky pokročilým možnostem komunikace a přenosu informací slov lítá v éteru čím dál víc a my máme čím dál míň času se jejich pravým významem zaobírat. Hledání příčin problematického vztahu mezi umělcem a společností je tak v tomto shonu možná zbytečně vysilující činností, možná že určité napětí v tomto svazku je přirozeně přítomné odjakživa a možná že nejvíce škodlivé je nechat se touto třaskavostí unášet k extrémním pozicím.

Bezpečnější je přijmout nepřekonatelnou rozdílnost výjimečné individuality na jedné straně a rozrůzněné masy na straně druhé. Bezpečnější je hledat na obou pólech porozumění. V tomto ohledu mají Felliniho a Sorrentinovy filmy velký význam, protože se přesně o něco takového pokouší. Ve svých precizních filmařských dílech publiku zprostředkovávají citlivý obraz těžko dostupného a těžko uchopitelného světa umělců a zároveň nepopírají jeho provázanost se společností. Borcuchův aktuální snímek v návaznosti na to přenáší více pozornosti k druhému pólu a upozorňuje, že stejnou citlivost musí dnes volit i umělci při komunikaci s veřejností. Je to oboustranně náročný proces, ale je nutný. Jinak v kleci zůstaneme uzavřeni všichni.

Jan Kubelka studuje magisterskou žurnalistiku na FSV UK. Věnuje se ale především literatuře, jednak psaním vlastní prózy, jednak psaním recenzí a rozhovorů. Podílí se na vydávání literárního časopisu Ink a pořádání autorských čtení. Bytostně se nachází na půl cesty mezi severočeskými kopci a pražskými bulváry.