Absolventka FAMU, hudebnice, herečka a režisérka Johana Ožvold v současné době cestuje po festivalech se svým hudebním filmem The Sound is Innocent. Přečtěte si celý rozhovor.
ŠH: Tvůj film The Sound is Innocent měl premiéru na mezinárodním filmovém festivalu Visions du Réel v Nyonu, potom putoval do Mnichova a Sheffieldu a jeho festivalová cesta nijak nekončí. Pojďme si ale předtím vším festivalovým děním říct víc o filmu samotném. O čem film je?
JO: Je o různém směřování současné experimentální elektronické hudby a různých přístupech k práci s hudebním nástrojem. Má pět hlavních kapitol, které jsou zastoupené pěticí umělců (resp. šesticí – v jedné kapitole je dvojice). Všichni jsou z Evropy – není to jejich profil, ale každý z nich představuje příklad jednoho z těch směrů. Elektronický zvuk je součást naší kultury od konce čtyřicátých let a přesto i lidé, jež se o kulturu zajímají, často dokáží říct, že první elektronická hudba přišla s kapelou Kraftwerk, nebo že elektronická hudba rovná se party a hloupé diskotéky. Z tohoto důvodu jsem chtěla do filmu respondenty, kteří jsou zároveň myslitelé. Je to film o elektronické experimentální scéně, ale je to hlavně o současném světě, ve kterém žijeme.
ŠH: Ty mluvíš o různém směřování elektronické hudby. Nebylo pro tebe, jako hudebnici, náročné se „odcizit“ od svého směřování v hudbě?
JO: Já se zase za tak velkou hudebnici nepovažuju. Hudbu miluju, strašně mě baví hrát, ale kdykoliv mě někdo označil za režisérku a skladatelku (director and composer of electronic music), tak jsem se ošívala. Skladatel nejsem ani náhodou, jsem spíš dobrej performer a dokážu být režisérka zvukový stopy. Například, když jsem dělala hudbu k představení Progres (divadlo Ponec), tak to hraju naživo a měla jsem spíš pocit, že tou hudbou pomáhám tomu celku, že nad tím přemýšlím koncepčně. Často si i přizvu spolupracovníky, kteří mi pomohou celou věc dát technicky dohromady. Teď hraju se svým manželem a to je experimentální elektronika, trochu radio art, dark ambient. To mě baví moc, ale drží to Martin – on vystudoval skladbu.
Právě Martin byl hodně důležitý při celém procesu přípravy, a pak i výroby filmu. Vystudoval v UK zvuk, sonic art (Londýn) a na závěr má magistra jako skladatel elektronické hudby (Birmingham). Když jsem začala film připravovat, tak mi do toho pořád frflal a měl chytrý řeči – který byly zajímavý, až se stal spolupracovníkem na tom filmu. On vlastně kurátoroval výběr těch hlavních respondentů a vedl s nimi rozhovory – zjistila jsem při jednom rešeršním výjezdu, že skladatel, se kterým jsme dělali rozhovor, úplně ožil, když se bavil s jiným skladatelem – s Martinem. Šli víc do hloubky a já jsem je pak vždy žádala, když mě zaujala nějaká myšlenka, ať ji řeknou ještě jednou, trochu jednodušeji. Tímhle způsobem jsem dostala materiál, kdy podstatné věci máme řečené minimálně dvakrát, spíš třikrát v různé škále odbornosti. To bylo strašně užitečný mít ve střižně.
ŠH: A tedy i z pozice „dobrého performera“: uvědomila sis při natáčení nebo ve střižně něco, co ti kompletně změnilo tvůj náhled na elektronickou hudbu, nebo jsi se spíše utvrdila?
JO: Já jsem na to neměla nijak pevný názor. Já jsem měla oblast, která mě hluboce zajímala a to bylo všechno. Společně s Martinem jsme si stanovili, že to celé vezmeme přes nástroj – což je v elektronické hudbě mega zajímavý a šli jsme hledat. Já jsem se spíš mnohem častěji snažila odpoutávat od toho, co tam říkají, že je to chytrý a že je to důležitý. Snažila jsem se vidět atmosféru, náladu, a najít tomu pak adekvátní filmový jazyk, který podpoří to, o čem ty jednotlivý části jsou. Prostě nezabřednout čistě do sdělení – to hlídal Martin a Zuzana Walter (střihačka). Martin to komplikoval a byl ten odbornej dohled. Zuzana hlídala sdělnost vůči divákovi. A já jsem se pořád snažila vciťovat do toho, aby tohle všechno lezlo z toho obrazu. Aby to nebyly vážené řeči o umění, ale suchoprdsky natočený. Aby to nebylo, jako když píšeš knihu. Aby to byl audiovizuální zážitek. Mimochodem to byla velká motivace – knih o elektronický hudbě je opravdu hodně a jsou dobrý, důležitý. Pořád je tam ale ten lehkej bizár toho, že si čteš něco o tom, jak zní nějaká hudba, ale neslyšíš to… V tomhle je ten film takovej vhodnější formát.
ŠH: O to větší výzva ale pak je zvuk samotný ve filmu uchopit, nebo ne?
JO: To máš samozřejmě pravdu. Zvuk dělal Adam Voneš a Martin dělal hudbu, společně pak dělali sounddesign. Já jsem ale byla celou dobu přítomna ve studiu a všechno jsem s nima řešila. V prosinci se mi narodilo mimino, a když bylo Herbertovi celých deset dní, tak už s náma byl ve studiu, protože jsme právě dodělávali zvuk. Popravdě řečeno ale až v Sheffieldu měli vyladěný zvuk v kině tak, že to bylo srovnatelný s tím, co jsme slyšeli my ve studiu. Vlastně jsme byli poměrně rozladění z premiéry na Visions du Reél, že to tam tak dobře nehrálo. Po návratu ze Švýcarska jsem ještě šla do studia na jednu kontrolní projekci, ale tam jsme zjistili, že to je všechno v pořádku. Ale holt různý kina mají různě nastavený zvuk. Což je teda trochu k posrání zjištění, když to je celý strašně vypiplaný.
ŠH: Tím mi trochu nahráváš na další otázku, než se dostaneme k tvým zkušenostem z obou festivalů. The Sound is Innocent je tvůj celovečerní dokumentární debut. Krom výběru tématu, který je samo o sobě obří výzvou, se člověk na prvním setkání s delším formátem (jakkoli ty už jsi měla dost velkou praxi i z jiných médií a projektů) naučí podle mě dost věcí. Co jsi se naučila ty?
JO: Naučila jsem se strašně moc věcí! Co se týká celovečerního formátu, tak jsem se naučila hlavně, že celek se skládá z částí a že ty jednotlivý části jsou takový menší celky, a když si tohle uvědomíš, že vlastně děláš pět krátkých filmů, který na sebe navazují a mezitím je něco jako refrén, a pak je tam úvod a závěr, tak najednou nemáš takovej strach. To bylo důležitý, že jsem si tohle řekla – úplně pragmaticky a obyčejně. Stejně tak jsem měla u porodu v hlavě jednu věc, že to má nějakej začátek, průběh, a pak to jednou musí skončit, a pro mě to bylo dost podstatný – vidina toho konce.
Stejně tak u procesu přípravy, natáčení, postprodukce a teď i propagace filmu. Tohle všechno jsou nějaký části toho celku a ještě ty jednotlivý části mají začátek, vrchol, a pak konec. Nic z toho nemůžeš nejenom vynechat, ale ani zanedbat, ani mít něco míň rád. Všechno to potřebuje tvoji celou osobu, plnou energii a přítomnost. Není možný být režisér a mít rád jen přípravu filmu, nebo jenom část natáčení. Je to hrozně barvitý, komplexní.
To mě na tom baví, ale taky tohle je to, co je na tom těžký. Z mého předchozího fungování v rámci kulturního provozu nebo umění, jak chceš, jsem si odnesla to, že to je týmová práce. Že v divadle je důležitý, že fungujete dobře jako skupina. Tohle jsem si přenesla i do filmu – kreativní tým jsou lidi, na který se můžu spolehnout.
Šimon Dvořáček (kamera), Tonda Šilar (scénografie), Martin Ožvold (odborná konzultace a sound design), Zuzana Walter (střih a AD), Adam Voneš (zvuk a sound design) – s těmahle lidma jsem celý film vymýšlela, vytvářela. Všichni z těch jmenovaných do toho vložili svoji kreativitu a vím, že i kdyby byli k smrti utahaní, tak by to nepoložili, jakože jsme všichni byli k smrti utahaní během natáčení a já v šestém měsíci těhotenství. Na filmu ještě spolupracoval Lukáš Csicsely a dramaturgem byl Martin Mareček – toho jsem vnímala jako nejvíc dospělou osobu. Jinak jsme byli hodně tým filmových debutantů.
ŠH: Ty už jsi zmiňovala, že v Nyonu tě překvapilo nastavení zvukového systému v kině. Co dalšího tě zaujalo na tamějším festivalu, a potom i na Sheffieldu?
JO: Teď mám poměrně čerstvý zážitek z Sheffieldu, kde jsem byla překvapená tím, že všichni byli zaujatí tématem, i když ne všichni byli fanoušci elektronické hudby. Nikdo mi tam neříkal, že to je marginální téma. Do té doby jsem tohle slyšela pořád z různých stran a musela jsem to neustále obhajovat. Ve filmovém světě jsem s tím byla neustále konfrontovaná, že se mě někdo na to ptal s podtextem, že přece elektronická hudba je marginální. To je ale podle mě vyloženě omyl. Když si uvědomíš, kolik je na světě například uživatelů Abletonu, tak určitě není řeč o malé skupince lidí – to jsou vážně miliony. Náš film není teritoriálně omezený, může si najít diváky v celé Evropě, v celém světě. A z tohoto pohledu to marginální není. V kontextu Čech by to tak bylo, ale takhle to není.
ŠH: Osobně mám někdy z festivalů nejen jako návštěvník pocit, že je tam tolik filmů, že se musí i ty nejlepší probojovávat do popředí. Vnímala jsi to nějak?
JO: Já jsem byla vůbec nadšená, že jsem se tam probojovala. To bylo moje výchozí nastavení vůči tomu celýmu. Zatím všude, kde byl film uveden, bylo plné kino. V Sheffieldu jsem byla navíc s Martinem součástí konference Craft summit – byli jsme tam v diskuzi ještě s veleúspěšným polským hudebním filmem Symfonią Fabryki Ursus. Tenhle film má skvělou pozornost a nám to vlastně hodně pomohlo, že jsme byli součástí stejné diskuze o zvuku. Zatím na všech těch festivalech jsme měli hodně specifické postavení – „takovej trochu těžko zařaditelnej film“ – ale s ohlasem hlavně kvůli obrazu a filmovému jazyku.
Já jsem ani neměla záměr udělat nějak ultra originální film, přijít s něčím super turbo, co tady ještě nebylo. Myslím totiž, že už všechno bylo. Jen jsem chtěla natočit film podle svýho. Tak aby to nebyly mluvící hlavy, aby to bylo nejenom obsahově zajímavý, ale aby to byl zážitek to vidět a slyšet v kině, zažít to v kině.
ŠH: Teď to bude znít možná trochu pateticky, ale myslíš, že to vlídný přijetí jak kritikou tak i diváky, je do jistý míry dané i tím, že elektronická hudba je srozumitelná napříč zeměmi?
JO: Myslím, že nejenom elektronická hudba, ale hudba jako taková, je srozumitelná napříč zeměmi. Jedna z věcí, co je v tomhle filmu důležitá je, že jsem ty jednotlivá odvětví – platformy experimentální elektronické hudby dala do jednoho prostoru, do jedné budovy, do jednoho filmu. Opravdu všichni ti respondenti jsou hodně různí, a přesto stojí vedle sebe. Kodér vedle dubstepového DJe, elektroakustický skladatel vedle noisaře, když to zjednoduším.
ŠH: Očekáváš přijetí v Česku odlišné od toho v zahraničí?
JO: Teď film putuje po filmových festivalech, ještě se nedostal mezi hudební fanoušky. Pozornost, jakou teď má v rámci filmové obce hlavně je, že je to zajímá jako film. Zaujal je proměnlivý filmový jazyk, který tam používám, skladba, narativ, kamera a práce s prostorem. Ale mega moc se těším, až se to dostane mezi insidery.
ŠH: Testující projekce sis tedy tady nedělala?
JO: Test projekci pro insidery jsem udělala u mě doma. Byli tady dohromady čtyři hudebníci – dva z USA a dva z Čech a všichni říkali, že je překvapilo, jaký to je piece of art – tohle řekli a mě se to líbilo. Pak mluvili o tom, že to pro ně bylo hodně hustý, inspirativní, a že takový film pro komunitu zatím nevzniknul. Zmiňovali například film I Dream On Wire – ten je hodně obsáhlý, ale nemluví to nijak vytříbeným filmovým jazykem. Jsou to mluvící hlavy, zajímavě mluvící, ale nepřekročilo to rámec fanoušků a nedostalo se to moc do povědomí v rámci filmových festivalů. Doufám tedy, že si to svoje diváky najde. Potom, co film projde filmovými festivaly, ho chceme uvádět jako eventové projekce v rámci různých hudebních akcí a festivalů.
ŠH: Pojďme na závěr se ještě zastavit u toho filmového jazyka, který ve svém filmu používáš. Cítíš, že navazuješ i na svoje předchozí filmy, nebo jsi si vyvinula kompletně jiný? A v čem ho můžeme my, jako diváci, zachytit podle tebe nejvíc?
JO: Ve všem co dělám, je nakonec cítit trochu poťouchlý humor. Nikdy nic není úplně vážný. Tím to neshazuji, ale prostě do všeho dám trochu demence, protože každý jsme tak trochu dement. Pro moji filmovou tvorbu je myslím zatím specifický jen to, že se pohybuji mezi hraným a dokumentárním – já bych byla úplně nejšťastnější, kdyby se to přestalo dělit na hraný a dokumentární. Já nevím jestli Ahoj, mám se dobře je víc hraný než The Sound is Innocent. Přitom Ahoj, mám se dobře má status krátký hraný film a The Sound is Innocent je celovečerní dokumentární film.
The sound is Innocent má velmi oceňovanou obrazovou složku – všichni za to chválí Šimona Dvořáčka (úplně právem, je dobrej), ale Tonda Šilar to celý postavil. Ono to vypadá super autenticky, ale ty studia jsou postavený pro účely natáčení. Budovu Slovenského rozhlasu jsme využívali hodně jako ateliér – hodně determinující a specifický ateliér, ale je to tam všechno postavený. A zatím si toho tedy nikdo nijak výrazně nevšimnul. Tondu Šilara bych nominovala na scénografa roku za tu práci, ale v rámci dokumentárního filmu tyhle ocenění nějak nejsou.
