Kristina Nedvědová: Režisér nemůže dělat kamaráda a baviče pro všechny.

Zhruba před měsícem se divákům v českých kinech představil intimní snímek Sněží! debutující režisérky Kristiny Nedvědové. Ta, se v minulých letech podílela scenáristicky například na filmu Zlatý podraz Radima Špačka, nebo dokumentárním filmu Central Bus Station Tomáše Elšíka. V rozhovoru s ní jsme se bavili o tom, co nutně přináší pozice debutujícího tvůrce, reakcích diváků na Sněží! či důležitosti přírody ve filmech.

„Zrovna dneska jsem se vrátila z čundru a zase jsem obdivovala tu naší touhu žít prakticky uprostřed lesa s potokem bez elektřiny. Naše krajina je nádherná.“ Foto: Kateřina Papežová

Š: Kristino, tvůj film se jmenuje Sněží! A v poslední době mi různí tvůrci říkali, že se jejich názvy filmů průběžně měnily. Mělo to být tedy vždycky Sněží! nebo byly ještě jiné varianty?

K: Od první chvíle to bylo Sněží! Story uvnitř scénáře se trochu měnila v průběhu různých verzí, ale snová scéna na konci, kde metaforicky sněží, tam byla pořád… A také, ten název podle mě docela vystihuje nějakou abstrakci, která v člověku už rovnou navozuje nějakou něhu, tajemno a něco vyjimečného pár krát za rok nebo za život. Což se k našemu filmu hodí.

Š: Zároveň ale mezi všemi těmi postavami moc něhy neprobíhá, nebo se mýlím? V tom kouzlu nevyřčeného je něco, co mi připadá spíš jako nepříjemné nebo ostré.

K: To je asi na každém divákovi, co v tom vidí. Diváci, kteří situaci, kterou Sněží! popisuje, znají, se kloní k tomu, že je to moc něžné. Především starší generace často konstatuje, že to pro ně bylo jak kdyby objetí či pohlazení. Možná to, co je pro nás ostré a nepříjmné, je pro ně život, který si odžili. Já chtěla, aby lidem byl nepříjmný ten pocit, když někdo nedokáže dobře komunikovat, ale zároveň jsem se já sama snažila být hodná. Je pravda, že na někoho je to děsná depka, někdo se zase směje, někdo je rozněžněný a někoho to vůbec nezajímá. Souhlasím ale, že ten film je možná něčím rituální. Tudíž pro někoho nepříjemný, očišťující. Nedávno mi psali někteří diváci, že po filmu si museli vyříkat nějaké problémy doma, nebo že si odpověděli na něco, co si nestihli vyříkat s tím, kdo je už opustil… Pro mě jsou tyhle momenty hrozně silné. Přesně to jsem si totiž přála.

Š: S tím souhlasím. Mně rozhodně to, jak nedokáží dobře komunikovat, nepříjemné přišlo. Ve filmu hrály tvé dobré kamarádky Hana Vagnerová a Petra Nesvačilová, se kterými se znáš už mnoho let. Bylo náročné to jejich přátelství před kamerou něčím přetnout, aby právě spolu správně nekomunikovaly?

K: Těžké to nebylo. I ony samy si prošly v přátelství různými fázemi a hlavně jsme o jejich vztahu mluvily opravdu jako o rolích. To, že se to povedlo, se pak ověřilo ve chvíli, kdy Hanka viděla finální verzi a řekla mi, že se na sebe poprvé v životě dívala jako na postavu a ne jako na Hanku, která hraje. Byla nadšená a pyšná sama na sebe. Tak by to podle mě mělo být. Obě dvě si někdy nebyly jisté, co s nimi zamýšlím. Chtěla jsem, aby byly přirozené i v tom jak vypadají. Bez makeupu, v klidu… Samy za svoje postavy.

„Nedávno mi psali někteří diváci, že po filmu si museli vyříkat nějaké problémy doma, nebo že si odpověděli na něco, co si nestihli vyříkat s tím, kdo je už opustil…“

Š: Na kostýmech a výpravě jsi spolupracovala s Kateřinou Papežovou, Josefínou Bakošovou, a Janem Pfeifferem. Ty už jsi to částečně naznačila, ale jaký jste měly pro ten film koncept? Hledali jste dlouho tu „autentičnost“ nebo to přišlo přirozeně samo hned?

K: Kupodivu to přišlo samo. Respektive, já mám ráda filmy, kde jsou herci „nude“. Nesnesu, když se herečka ráno ve scéně probudí a má makeup a lesk na rty. Ta umělost se hodí podle mě do seriálu na páteční odpoledne, ale ne to intimního filmu. Měla jsem tedy mnoho inspirace a Kateřina věděla, co zamýšlím. Měla jsem radost z jejích mikin s potisky, z babiččiny zástěry, z outifů hereček, které v sobě měly vtip ale i ladnost a obyčejnost. Vzhledem k tomu, že je ten film nízkorozpočtový, výpravu jsme tak nějak řešili všichni spolu. Josefina je zase vystudovaná scénografka, takže se podílela i na tom, že každý z domova přitáhl nějakou vázu, dečku nebo dekoraci. Vanda měla třeba košili mojí mámy, kterou nosívala do lesa na vysoké. Jan Pfeiffer výborně vytvořil pocit zabydlenosti, hodně diváků mluví o duchnách a o dečkách pod dvd přehrávačem a vycházel z domu samotného. Vše vypadalo, jak kdyby to tam bylo odjakživa. Všichni dohromady makali na detailech, které musely být maximálně autentické.

Š: Tak on už ten půdorys scénáře je autentický, skutečností inspirovaný, ne?

K: Scénář je na motivy nějaké osobní zkušenosti. Myslím si, že jsem svoje zkušenosti rozprostřela do všech postav. Petrřin příběh bláznivé letní lásky určitě. Ale i Hanky touha po dobrodružství, Vandy klid a nezávislost, Moniččino snění… Dohromady jsme daly ten půdorys, o kterém mluvíš.

Š: Zmínila si, že je film nízkorozpočtový. Máš pocit, že to něčemu paradoxně pomohlo?

K: Asi tomu, že jsem si tím prošla. Profesně. Už mi nikdo nemůže upřít to, že jsem si opravdu musela osahat všechny profese na place. To vyčerpání a tisíce problémů každý den, všechny provozní stresy. Určitě přispěly k tomu, že teď opravdu vím. Ale doufám, že to bylo naposledy. Musela jsem slevit z mnoha nápadů i ambicí. Což je ale také velká zkušenost, jsem rozhodně pokornější.

Režisérka a scenáristka Kristina Nedvědová na premiéře filmu Sněží! s herečkami Petrou Nesvačilovou a Hanou Vagnerovou. Foto: Martin Faltejsek

Š: To by mě dost zajímalo. Jak se změnily tvoje představy o režii před a po Sněží!?

K: Rozhodně jsem si jistá tím, jak vést herce a jak s nimi komunikovat. Moc se těším na další práce a nebojím se jí. Před Sněží! to bylo jinak. Velké poučení bylo, že jsem nalezla své hranice a hranice osobního prostoru. Na Sněží! jsem táhla vše přes sebe. Lidé tam byli proto, že nám chtěli pomoct. Cítila jsem se strašně vděčně a neuměla jsem si držet odstup. To bude rozhodně jinak. Jsem celkově maximalista ohledně zodpovědnosti. V budoucnu to už rozdrolím mezi další funkce. Režisér nemůže dělat kamaráda a baviče pro všechny. Musí mít autoritu a svůj klid, lidi, které od něj odkloní provozní průsery. Tady jsem byla uprostřed všeho a sama do situací lezla. Trápilo mě jak se kdo chová ke komu, aby byli hlavně všichni v pohodě. Zároveň mě to tedy nakoplo. Strašně ráda věci dokončuji, jsem opravdu tahoun. Co se začalo, to se musí dodělat. Trvá mi to, ale výsledek mě vždy posune. Těším se, jak svoje poznatky a to, co jsem se naučila díky Sněží! uplatním jinde. Přijdou jiné problémy a rozhodně ty samé, ale zkušenost s řešením rozhodně mám. A zároveň musím říct, že mám dokonalý úzký tvůrčí tým. Myslím, že nás to velmi spojilo s Jitkou Kotrlovou. Opravdu jsme si tím prošly spolu. Jsem na nás pyšná.

Š: Myslím, že máte rozhodně být na co. Ty jsi na tom filmu taky spolupracovala s Tomášem Elšíkem, kterému se tam podle mě povedlo přinejmenším několik pozoruhodných střihových pasáží, kdy jsem často souhrou střihu a zvuku skoro nepostřehl, že jsme se posunuli někam úplně jinam. Chvílemi ten film působil jako sen. Můžeš nám o tom střihu Sněží! říct víc?

K: Tomáš je úžasný střihač. Je to také tím, že sám režíruje a hlavně sám natáčí. Tvoří funkční záběry, chápe kompozici a hlavně situaci. Střih byl těžký, Tomáš je velmi přísný. Doháněl mě k zoufalostí naprostou nekompromisní kritikou. Abych jen dodala, Jitka je také maximálně kritická. Já se obhajuji, ale sama vím, co se mi nepovedlo a toužím jenom po pochvale. Chválit se neumíme nikdo, ale už na tom pracujeme. Tudíž, když jsme se sešli my tři ve střižně, tak jsme odcházeli sami sebou úplně degradovaní. Tomáš se umí ptát a umí hledat. Když jsem se dostala do bodu, kdy jsem zjistila, že mi nefunguje něco jak mělo, vymysleli jsme třeba řešení i dotáčkou. Přesně jsme si vypsali, co v dotáčce musí být. I když se jednalo třeba jen o špinavé mýdlo. Doteď nechápu, jak se mu povedla ona bezčasovost, kterou v příběhu nastavil. Myslím, že se na tom vydal, ale já mu to vrátila u jeho filmu. Zase jsem byla ve střižně pro něj já.

„U mě v životě je to tak, že co obejdu, to se mi desetkrát vrátí.“

Š: Ty dotáčky mi u vašeho filmu obecně připadají dost zajímavé. Vy jste točili po roce na stejném místě. Jak si člověk najde v sobě zpátky tu stejnou energii?

K: Já z ní nevystoupila. Jak jsem ti řekla už před chvíli, když něco není dodělané, tak nad tím neumím přestat přemýšlet. Je to jako noční můra – někde mi stojí nedodělaná práce. Ještě u mě v životě je to tak, že co obejdu, to se mi desetkrát vrátí. Tudíž já pořád myslela na moment, kde jsem příběh opustila. A dotáčky byly náhodou úplně skvělé. Měli jsme konečně nějaké peníze od Fondu kinematografie a ten plac se vysloveně nadechl. Měli jsme víc lidí, produkčních… Najednou to bylo snažší a my už věděli také, co nám funguje a co ne. Byl to v něčem vlastně luxus. Mohli jsme něco spravit. Ten rok mezi tím byl ale děsný. Každý den ráno vstávat s tím, že to pořád není hotové, ale tak to je život. Věděla jsem, že to pak hotové bude. Rozhodně opět perfektní zkušenost do budoucna. Buddhistická práce.

Š: To slovo „budoucnost“ se tu objevuje často. Co připravuješ tedy teď?

K: No to víš, nedokážu si představit, že jsem to dělala proto, abych nedělala něco dál. Připravuji film o teenagerech. O mladé slečně, která touží být meteorolog, ale to se nehodí do představ o ní jejím rodičům. Už tři roky pracuji na Déčku, programu pro děti. Uvědomila jsem si, že pro mladé tu nic nevzniká. Je to škoda a těším se na to moc. Paradoxně se Sněží! mladým líbí a já vím, že pro jejich generaci musím vyprávět jinak. Vizuálně ale možná dost podobně. Děláme si s Jitkou legraci, že se to bude jmenovat Prší! Také máme delší dobu ve vývoji folklórní thriller, zatím jako minisérii. Máme na to dokonce americkou dramaturgyni a já pevně věřím, že to bude náš masterpiece. Vím, že musíme profesně ještě hodně vyrůst, aby to bylo takové, jak si to s Jitkou představujeme. U tohohle příběhu je totiž autorkou námětu i Jitka, ale to dáme. Oboje témata jsou něčím aktivistická. Ekologická. Snad budeme mít ještě pro někoho filmy pouštět.

Petra Nesvačilová hraje hlavní roli ve filmu Sněží!

Š: Jak to myslíš? Myslíš, že do budoucna bude méně diváků?

K: Myslím to tak, že mám depresi ze změny klimatu. Oba dva nové příběhy rámcuje změna přírody kolem nás. Vychází z tohoto problému, základní situace. Hodně přemýšlím o tom, jak se lidé musí změnit, ale že je pozdě. Nemyslím si, že pro přírodu. Ta nás obejde nebo zahubí, sama se rozhodne. Ale pro nás konec už nastal. Nejsem v tom optimista. O to víc pociťuji tu touhu žít teď a tady s velkou pokorou, morálkou a duchovnem. Krom toho že nevím, kdy si pro mě přijde smrt, vnímám oddělení od přírody jako další můj pomyslný konec. Jsem hodně spirituální člověk a stále více se denně zastavuji a jsem vděčná. Vím, že svoji ambici nedokážu tlumit, ale dát jí význam rozhodně chci.

Š: Příroda tvoří pomyslně i jednu z postav ve Sněží! Můžu to chápat i tak, že je to jedno z tvých témat obecně ve všech scénářích nebo filmech?

K: Ano, rozhodně.

Š: U dokumentárních filmů to tak rozhodně není, ale u hraných filmů v Česku mi připadá, že ten akcent na přírodu moc není. Čím si myslíš, že to je?

K: Asi autoři nečundrují? Netuším. Přitom Češi, to jsou Hobiti. Zrovna dneska jsem se vrátila z čundru a zase jsem obdivovala tu naší touhu žít prakticky uprostřed lesa s potokem bez elektřiny. Naše krajina je nádherná. Sem tam Anglie, Amerika, Toskánsko… je tak jemná a vlahá. Kdybych žila někde jinde, asi by mi srdce puklo bolestí, že nejsem v červnu v Čechách. Je to můj nejoblíbenější měsíc v roce. Naše země se pro mě stane magií. Možná to bude téma nové filmařské generace. Myslím si, že v Olmově filmu (Všechno Bude) příroda určitě hraje roli, napadá mě ještě Amerika Honzy Foukala. Možná ale chybí její ženské pojetí, ženský pohled. Ono, nedá se nic dělat, ale příroda je Matka. Je se ženou velmi spojená. Proto jsem chtěla, aby ve Sněží! byla další postavou, další ženou.

„Fotka je podle mě dokonalé vizuální dílo. Je pro mě víc než obraz, víc než film.“

Š: Když jste s kameramankou Klárou Belicovou přemýšlely o tom, jak bude film vypadat, měli jste nějaké cizí filmy v hlavě jako inspiraci?

K: Dělám si docela propracované moodboardy. Jsem hodně vizuální člověk, dokážu sama pro sebe trávit hodiny na internetu a hledat ten pravý obrázek. Přiznám se, že si už opravdu nepamatuji, zda jsme vycházely i z nějakého konkrétního filmu, možná by si vzpomněla Klára. Já ale vycházela z fotek. Fotka je podle mě dokonalé vizuální dílo. Často pro mě obsahuje úplně všechno. Je pro mě víc než obraz, víc než film. Pro Sněží! mám speiciální složku se stovkami fotek. Na již jmenované další dva projekty mám také složky a přetékají… Klára si vždy prochází, co nashromáždím a pak se o tom bavíme, jak kdyby to byla živá situace před námi.

Š: Jak tě znám, tak vím, že jsi hodně citlivá na zvuk. Předpokládám, že v případě Sněží! jsi tam schovala mnoho drobných zvukových detailů. Je nějaký, z kterého máš opravdu velkou raodst?

K: Kukačka. Je tam vždy, když se mluví, nebo vzpomíná na postavu dědečka. A je úplně na konci, když se postava Terezy potápí pod vodu. „Ku ku“ je pro mě asi nejvíc melancholický zvuk v přírodě. Nevím zda to víš, ale podle toho kolik napočítáš „ku ku“, když kuká kukačka, tolik máš let dáno od přírody. Včera jsem u ohně kukačku slyšela po delší době a dala mi navíc asi 40 let. Tak snad má pravdu a jsem ráda, že ji ve Sněží! mám. Ale jinak Ivan Horák udělal perfektní práci. Hrozně mě to s ním baví. Budeme určitě dělat spolu dál. A doufám že i s Martinem Hůlou/Tvrdým, který dělal hudbu. Kluci přesně vědí, co chci. Dokonale se doplňujeme.

Š: Kameramanka Klára Belicová se o filmu víc rozpovídá v rubrice Pět framů, pojď nám tedy vysvětlit, jak jste se vůbec daly dohromady…

K: Dělaly jsme spolu krátká videa pro Elpidu. Byly jsme na kafi a zůstaly jsme u jednoho stolu asi šest hodin. Měla odvahu do projektu jít. Prostě to byla láska na první pohled. Jsme moc dobré přítelkyně. Často se stane, že o něčem, co se mi dělo před x lety, vyprávím, jak jsme to spolu prožily a Klára mě opraví, že jsme se tou dobou ještě vůbec neznaly.

Š: Podobně to máš i s producentkou Jitkou Kotrlovou, že?

K: S Jitkou se známe z Famu, jsme spolužačky z ročníku. Já tvrdím, že jsme spolu ve skupině od Poněšic, ale prý to vůbec není pravda… S Jitkou jsme si udělali jedno cvičení na Famu, jen proto že jsme chtěly. Já studovala scenáristiku, tudíž se ode mě žádné filmové cvičení neočekávalo. Sněží! byl náš první projekt, opravdový. Jitka si kvůli tomu založila firmu, která je teď úspěšná a letos vysputila do světa čtyři filmy. Je velmi kreativní, nekompromisní, ale když se rozhodne, že do toho života s tebou jde, neuvěřitelný parťák. To ona mi dodala odvahu tvořit. Šla do toho risku sama. Dokázala si vybudovat jméno a tvořit nezávislé a potřebné projekty. Je to snový šéf a kamarádka.

Š: Pracuješ na ČT :D, do kontaktu se scénáři k dětským filmům i programům přicházíš v podstatě každý den. Co ti v nich obecně chybí nejvíc?

K: Silné originální postavy. A pro ně nové situace. Pravda.

Š: Máš za sebou debut – moment, o kterém mnoho filmařů sní. Co bys jim poradila, kdybys mohla?

K: Aby se obklopili lidmi, kterým věří a kteří věří jim. Aby na sebe byli přísní ale ne zase moc. Rozhodně si odpočiňte a buďte prosím trpěliví a poctiví. Počítejte s tím, že se budete muset přizpůsobit. A není to katastrofa. Komunikujte o sobě tak, aby vám lidé nemohli ublížit. Pokud ubližovat budou, nevšímejte si jich. Nikdo si nebude všímat jich.

SNÍDANĚ

💧💧Vzhledem k tomu, že s naším filmem přichází studená fronta, možná budeme zítra všichni snídat u jednoho stolu. 🌧❄️🥯#snezimovie #framefilms #petranesvacilova #vandahybnerova

Zveřejnil(a) Sněží dne Sobota 4. května 2019
Film Sněží! můžete sledovat i na facebookových stránkách.

Šimon Holý vystudoval režii na FAMU, zároveň také moderuje pořad Kompot a proudové vysílání na stanici Čro Radio Wave. Kromě toho se věnuje také hudbě různých žánrů včetně té filmové. (Všechno bude, Rodinný film nebo třeba Parádně pokecal)