Tomasz Wiński: Co mi chybí v českém filmu

Byl jsem na pražské premiéře Nabarveného ptáčete, kde jsem po filmu poslouchal reakce českých filmařů. Vyčítali snímku, že s nimi nic neudělal, že je to neoriginální formální retro a festivalový kalkul, který se veze s retro vlnou filmů alá Ida, Roma a Umělec. Tvrdili, že Václav Marhoul jen kopíruje vizualitu klasiků a film nemá tematicky nic společného s tím, co se nás bytostně týká. Také zaznělo, že Nabarvené ptáče je osamocený filmový fenomén, který není začátkem nové vlny výrazných českých filmových autorů. Takže zkrátka: pár hezkých scén, ale obecně nic moc – a všechno co bylo dobré, už bylo… Velký úspěch se těžko odpouští.

Naprosto s těmi názory nesouhlasím. Jsem z Polska a možná jsem něco přehlídnul, ale přijde mi, že Nabarvené ptáče je bohužel to nejvýraznější, co tady za poslední roky v hraném českém filmu vzniklo. Už dávno totiž nikdo nepřišel s výraznou osobní vypovědí a originální autorskou filmovou vizí světa.

Co myslím autorskou vizí světa ve filmu? Myslím tím to, že zaprvé film má silné téma, které je pro režiséra opravdu důležité, a zároveň je univerzální. Zadruhé, že režisér nabídne unikátní audiovizuální kód, který téma vyjádří pomocí originálních filmových prostředků. Zatřetí, že režisér nevypráví jenom další příběh, ale prezentuje subjektivní vizi světa a mezilidských vztahů za pomoci výrazné, radikální, originální formální koncepce.

Mám pocit, že Nabarvené ptáče jako jediný český hraný film po dlouhé době tyhle parametry splňuje. Pravděpodobně kvůli tomu se žádný jiný český film dlouho neobjevil v hlavních soutěžích tří nejdůležitějších festivalů – Cannes, Berlína a Benátek.

Proč neexistuje výrazná současná česká vlna hraného filmů, která by mohla reálně zaujmout Evropu a svět? Asi kvůli tomu, že tvůrci jsou opatrní ve výběrů filmových témat, bojí se vyprávět o něčem, co je pro ně (a pro současnost) opravdu důležité, a bojí se hledat radikální filmovou formu, kterou si výrazná témata vyžadují.

Žádný z kamarádů mi už dlouho nevyprávěl o českém hraném filmu, jako o hlubokém zážitku, který s nimi otřásl, a nad kterým pořád přemýšlí, protože v něm nechal otevřenou ránu. Dlouho jsem neslyšel, aby někdo řekl: „jo, tenhle film je o mně, nebo o něčem, co považuju za důležité. Tenhle film se mě opravdu týká, vlastně ani bych to sám nedokázal takhle pro sebe pojmenovat…”

Chodíme na další české premiéry a říkáme: „jo, hezký, inteligentní, citlivý, dobře napsaný… dobý herec, vtipná hláška, vizuálně to bylo zvládnutý, řemeslně bezvadný…” Chválíme hudbu, scénografii, kostýmy, kameru, ale ty filmy už s námi po chvíli nic nedělají. Nediskutujeme o nich, nehádáme se o nich. Protože není o čem. Ty filmy se nás netýkají, nevyprávějí o tom, co je pro nás (a současnou Evropu) bytostně důležité.

Ony filmy totiž nevychází z nutnosti něco důležitého říct – o sobě, o světě kolem, o tajemství každého z nás, o temných a nebezpečných zákoutích lidského srdce… A taky proto, že forma těch filmů je naprosto přehlédnutelná – archaická, nevýrazná, neoriginální. Nenese žádný další význam, je jen neutrální. Možná taky kvůli tomu, že ty filmy nejsou jako výpověď o světě natolik ostré, ambivalentní a nejednoznačné. Už si nepamatuji, který český hraný film naposled vzbudil nějakou kontroverzi.

Mám pocit, že současná česká hraná kinematografie už několik let trpí tím, že je nevýrazná, neosobní a neradikální. Nikoho nechce urazit – a kvůli tomu vybírá témata a formu, které jsou bezpečné – takže nekontroverzní a neoriginální. Je sympatická, opatrná, nekonfliktní, domácí. Chce pobavit, nebo dojmout, nebo utéct co nejdál od našich opravdových problémů – k minulosti, k dětství, k tradici, ke vtipu, ke hře s žánrem, nebo k jednorozměrné angažovanosti novinových témat. Vyhýbá se dvojznačnosti, extrému, hluboké intimitě, bolestivým emocím, radikalitě, experimentu.

Hlavně ať to někoho neurazí, ať to nebude náhodou až moc kontroverzní. A hlavně, ať se to netýká nás a toho, co nás skutečně bolí, co skrýváme, toho pekla, v kterém setrváváme. Ať se to netýká našich lží, kompromisů, našeho domácího násilí, našich potlačovaných emocí – o tom radši ani nemluvit, a pokud mluvit, tak nikdy napřímo a nikdy nahlas. A když je někdo osobní, tak vlastně povrchně – nikdo krutě a upřímně neřízne do toho, co je opravdu bolestivé.

Působí to tak, že režiséři nechtějí vyprávět o tom, co je pro ně opravdu důležité. Jako kdyby se tomu přímo vyhýbali. Chtějí jenom odvyprávět příběh, pobavit nebo dojmout. Nebo se chtějí svézt s medializovaným tématem a postavit se na tu správnou stranu – v boji proti chudobě, nezaměstnanosti, politickým podvodům, diskriminaci menšin, postižených, uprchlíků… Nechci tím tyhle témata bagatelizovat – myslím tím jenom na pozici autorů filmu, která si podobná témata vybírají… Je to dost bezpečná volba, za kterou se lze snadno schovat. Nikdo nezaútočí proti boji za „správnou věc”. Rovnou jsi na straně těch, kterým to „není jedno”, tuhle pozici je těžko zpochybnit…

Další problém je forma – současné české filmy se od sebe neliší – jsou prostě řemeslně zvládnuté. Maximálně hezké vizuálně, ale nenesou formou žádný další význam, jen slouží k odvyprávění příběhu. Asi je to způsobené tím, že ty filmy nemají silné téma, které by forma zdůrazňovat měla. Jde o to nějak to natočit, zručně řemeslně odvyprávět další příběh. S výjimkou Nabarveného ptáčete si nevzpomínám v posledních letech na žádný formálně výrazný český film – ve smyslu formy, která by byla nepřehlédnutelná, nebyla samoúčelná, nebo nekopírovala existující vizuální kódy etablovaných evropských a světových režisérů.

Nevím, čím to je. Konzervativní mentalitou producentů a institucemi, které dávají peníze na filmy? Nebo zoufalou snahou vyhovět průměrnému divákovi? Nebo konformitou režisérů, kteří nechtějí riskovat a chtějí se za každou cenu zavděčit producentům, fondům či divákům?

Nabarvenému ptáčeti se dá vytknout cokoliv, ale aspoň ten film vyprovokoval nějakou živou diskuzi, nenechal diváka lhostejným a zaujal zahraniční a české kritiky svou radikální poetikou.

Vyvstává teď otázka: co má smysl točit v Čechách po Nabarveném ptáčeti? Jaký je důvod dělat další nevýrazný film, který nikomu nevadí, nikoho se netýká a nemluví zajímavým způsobem o něčem opravdu podstatném? Myslím, že se dá mluvit o mezníku v české kinematografii. Po tomto filmu z mého hlediska nemá už smysl být opatrným, neosobním, formálně neradikálním. Už nejde dál utíkat k bezpečným, neutrálním tématům. Nemluvím tady o komerčním filmu, ale o autorské filmové výpovědi.

V Čechách chybí film, který se vymaňuje z jednoznačné interpretace, z politické korektnosti, z narativních a formálních schémat. Chybí mi nebezpečný film-otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Film, který nás znepokojuje, konfrontuje s tím, co je v nás nejednoznačné a nepohodlné. Film, který provokuje diskuzi a protikladné názory. Film ve kterém každý z nás může na sebe nahlížet v krutě upřímném zrcadle, od kterého ale nejde otočit pohled, a které odráží to, co v sobě nechceme přiznat. A pokud se konečně v českém filmu objeví silná a originální témata, tak si sami od sebe řeknou o výraznou formu.

Moc bych si přál, aby takový film konečně vzniknul, ale naříkání a kritizování není moc tvůrčí. Jediné smysluplné řešení je tedy odpovědět radikálním filmem. Takový zatím neexistuje, a tak nezbývá než ho teď natočit.

Přečtěte si také rozhovor s Tomaszem o jeho krátkém filmu Jiří pes uprchlík: Tomasz Wiński: Vytvořili jsme ve filmu pomyslný koncentrační tábor.

Tomasz Wiński (1979) vystudoval režii na pražské FAMU, kde natočil snímky Pokus, Mia a Příznaky. Jako asistent režie spolupracoval na filmech Moje válka (rež. Jurek Bogajewicz) a Náměstí Spasitele (rež. Krzysztof Krauze, Joanna Kos-Krauze). V roce 2019 natočil úspěsný krátký snímek Jiří pes uprchlík. V současnosti připravuje svůj celovečerní debut.