Poslední dobou si ve filmu všímám tendence rozvolňování narace a zkoušení nových cest ve využití dalších prostředků filmového vyprávění. Je proto na místě, že se kinematografie znovu ohlíží po svých příbuzných uměleckých oborech a čerpá z nich inspiraci, což ji znovu přibližuje k něčemu, co se kdysi označovalo jako sedmé umění. Někde to jde lépe, někde hůře. Je s podivem, že prostředky a významy složek jako zvuk a obraz se u nás stále berou jako něco podřízeného hotovému scénáři, přičemž jejich využití je naprosto zásadní, a tak rovnocenné příběhu samotnému.
Film je něco, co nejde popsat. Už kvůli tomu, že jde především o výsledný audiovizuální zážitek. To je zaprvé důvod, proč se na film díváme, a zároveň proč jej nemůžeme posoudit do důsledků předtím, než k němu (z hlediska producentského) uvidíme něco audiovizuálního (teaser, mood). Znám spoustu případů, kdy se žádost o finanční podporu zastavila u toho, že si někdo nebyl schopen představit něco, co je ve scénáři, nebo to dokonce zamítal jako nepředstavitelné. Ale nechodíme do kina proto, abychom viděli něco takového ? Je vůbec možné mentálně připustit, aby se tvůrce vydal směrem, který ještě neznáme?
Aby byl vůbec nějaký film, musí se něco jako scénář na place přeložit do specifické řeči, a tu definuje především důsledná práce s obrazem a zvukem. Aby mohl filmař mluvit touto řečí a představit tak svou vizi, nestačí mu k tomu zběžně okomentovaných 80 stran papíru. Vnímám tedy zamítnutí realizace filmu na základě scénáře trochu jako skočení do řeči a dopovězení věty za tvůrce jinými slovy. On dokonce ten scénář ani nemusí být. Film totiž není literatura.
První rozsáhlé debaty, týkající se především získávání podpory chystaného filmu, bohužel neprobíhají většinou s tímto vědomím. Protože to jediné, co můžeme mít, co nejdříve konkrétně v ruce, je napsaný scénář a spoustu řečí, o čem náš film bude. Myslím, že by se mělo hodně hlasitě připomenout, že tady to opravdu nekončí. Na filmových školách i v praxi jako by se celý proces u samotného scénáře zastavil. Jako kdyby to, co je napsáno, měl být ten film, který už je jen potřeba natočit. To je něco, čemu by slušela změna perspektivy, pokud se má kinematografie někam vyvíjet.
Filmový průmysl má samozřejmě velmi rád, když je něco na papíře a dá se to předpokládat, spočítat, tedy vymyslet všechno dopředu i včetně toho, co bude na každé sekundě záběru. Bohužel, jako v každém pokusu něco uchopit úplně pevně, tady hrozí sterilizace jakékoli spontánnosti a organičnosti, což je umění tak vlastní. Přirovnala bych tento přístup k balíčkovému jídlu určenému k přípravě v mikrovlnce – nemůžete si stěžovat, protože máte všechno, co jste si objenali, ale něco tomu prostě chybí – šťáva.
Po různých zkušenostech z natáčení jsem si pro sebe analyzovala tyto tři světy – psaní scénáře, natáčení a střih. Zjistila jsem, že v praxi mi scénář dělá něco jako nákupní seznam, kde je přesně to, co je třeba k materiálu, který mi pomůže zprostředkovat nějakou vizi. Je dostatečně prodyšný, aby mohl na place vstřebat další podněty a my nekoukali při natáčení jenom do papíru a na obrazovku, ale taky kolem sebe. Dokonce bych tohle koukání – tvoření označila jako nejpřirozenější stav filmaře, který vlastně výsledným dílem nabízí svůj zrak a sluch někomu, kdo se s jeho dílem setkává (zde záměrně nepoužívám termín „divák“, viz dále v textu). A je samozřejmě špatné, když tvůrce musí z produkčních důvodů tak chvátat, že na ono tvoření vlastně ani není čas.
Při natáčení se koncept filmu navržený scénářem proměňuje v obrazy a tvůrce by měl spíše usměrňovat než řídit. Ve střihu pak dochází k připravení onoho audiovizuálního zážitku, který by měl zprostředkovat kód k onomu umění vidět a slyšet na obou stranách – u tvůrce i recipienta. To, co člověk přitom zažívá, pro sebe nazývám jakousi třetí rovinou, která vychází ze spojení obrazů a zvuků v čase tak, aby to působilo na člověka určitým způsobem. Každý to prožíváme po svém, ale všechny nás to stejně dostává do jiného světa. Tohle přesně myslím, když říkám, že film nelze popsat, a proto by se měl spíš točit.
Divák a svět je jinde
Pokud se má film jako takový rozvíjet, musí se rozvíjet i ten, komu se zvyklo říkat divák. Je to termín ošemetný a často se používá tak, jak se komu zrovna hodí, stejně jako například slovo normální. Ve Francii kinematografii berou daleko důsledněji jako součást společensko – kulturní edukace, o čemž svědčí i to, že se jí vyučuje už od školky. Namítneme, že Francie má jinou tradici. Namítám – copak je nemožné mít něco podobného i u nás?
Nedávno jsem se setkala při vývoji jednoho projektu s člověkem, který celou věc financoval. Bylo mu představeno několik konceptů, přičemž jeden výrazně vycházel z tradice výtvarného umění a byl poněkud vrstevnatější. Podstatnou věcí na této debatě je přístup. Tento člověk projevil velkou sympatii k zmíněnému konceptu, a kdyby bylo po jeho (nutno říci, že on byl ten hlavní rozhodující element), určitě by si to vybral. Jenže to mělo háček: „bojím se, že toto český divák nepochopí.“
S podobnou opatrností se setkávají i moji vrstevníci dost často, a to většinou i v momentech, kdy chtějí do látky přinést něco jen nepatrně svěžího. Zajímá mě především to, proč se ony rozhodovací orgány spokojí s nízkou laťkou kulturní recepce (pokud se tomu dá ještě takto říkat), a nemají spíš tendenci tuto laťku zvyšovat nebo alespoň jinak opečovávat tu mělčinu, ve které se v tomto nacházíme. Umění přece není o tom někomu vyhovět, což nikdy stejně není úplně možné, ale o tom se komplexně a z řemeslného hlediska profesionálně projevit. Dát nějaký výboj, impuls pro to, aby se věřejnost měla o čem bavit, přemýšlet, přerovnávat své hodnoty. Proč se držíme tak zpátky? Kvůli penězům? Jestli ano, pak jsou peníze novou totalitou.
To, že úroveň českých audiovizuálních produktů typu Ženy v běhu většinu českého obyvatelstva neuráží, je jev přinejmenším paranormální. To, že většina mých přátel v údivu kroutí hlavou nad tím, kde se tyhle věci rodí a kdo je financuje, nejspíš stále není dostatečný signál k tomu, aby se někdo překalibroval, než začne vytvářet úsudky o tom, co chce český divák vidět. Ne vždy musí mít totiž pravdu. Divák je pouhý odhad, a ten je zde dle mého názoru na našem území dlouhodobě špatný a nadužíváný. Divákem je v první řadě autor sám sobě, protože by nejvíc měl vědět, proč to celé dělá. A bylo by skvělé, kdyby ho to zároveň bavilo, protože to jde v kině cítit.
Radikální, ale jasně podložené představy o tomto problému má kupříkladu německá režisérka Angela Schanelec :
„Když točím film, mohu se zeptat pouze sama sebe, jestli ho chci vidět. Kdo je vlastně publikum? Když se začnete ptát lidí, co mají rádi a co se jim líbí, dostanete tolik různých odpovědí! Myslet na publikum mi nedává smysl. Vnímám samu sebe jako někoho normálního. Jsem normální, nejsem jiná než ostatní. Navíc, já jsem ta, která za film zodpovídá, musí se líbit mně. Musím si říct – dobře, tohle chci dělat.“ ( Myslet na publikum mi nedává smysl, Cinepur 96, prosinec 2014: http://cinepur.cz/article.php?article=3132)
Je samozřejmě žádoucí, aby kinematografie byla různorodá a do kina si mohl zajít každý, ale zde onu různorodost úrovní tu u nás stále nevnímám. Cítím pouze finanční opatrnost a všeprostupující touhu po komfortu a neochotě riskovat na obou stranách – u tvůrců i diváků. Tento bludný kruh je podle mého názoru jednou z příčin toho, že u nás už skoro padesát let nezarezonovalo něco svěžího, co není jen krátkým výkřikem do tmy, ale kontinuálně se rozvíjí za všeobecné podpory.
Tím, že podceňujeme diváka, podceňujeme sami sebe. Kinematografie má obrovský potenciál posouvat zkušenost člověka ve velmi krátkém čase. Její jedinou podmínkou zůstává, že se musí vidět, slyšet a v ideálním případě i myslet. V nejideálnějším případě přemýšlet ještě na cestě domů z kina. To, že se u filmu sedí, bych označila za poslední komfort, který by tak mohl mohl diváka v kině potkat, pakliže chce zažít něco, co ho posune. A když už to má ten divák takto složité, mělo by to stát alespoň za to.
Slovy Pavla Juráčka: „Tvrdí-li dnes někdo u nás, že točí film pro obyčejného, prostého diváka, myslí to jako omluvu pro nevkus a banality. Vězměte jed na to, že za jeho slovy se skrývá buď nedostatek talentu, nebo tvůrčí lenost, nebo kšeft, nebo všechno dohromady. Takzvaný prostý divák neexistuje. Je to jen abstraktní termín sloužící k obhajobě laciného řemesla, machy a odbyté práce.“ (Existuje prostý filmový divák?, 1961; Ze života tajtrlíků )
Pojďme dále a nezouvejme se
Film jako médium ještě není hotové, je ve vývinu. Filmová řeč se stále rozvíjí, což je dáno jak technologickými inovacemi, tak lidskou schopností čím dál citlivěji reagovat na audiovizuální podněty, poněvadž nás denně obklopují. Nebo se jimi sami obklopujeme. Z hlediska perspektivy je nyní možné už jen radikálním formálním gestem rozjet intenzivní celospolečenskou debatu, což se v nedávné době velmi podařilo například Lászlovi Némesovi s jeho Saulovým synem (zde mám na mysli naprosté převrácení dosavadního epicky dramatického pohledu na holocaust prostřednictvím kamery pracující s výrazným omezením viděného, a tak tematizující ještě neprozkoumané vrstvy celého tématu).
Proto, aby se nám zde stalo něco nového, nemůžeme čekat, až někdo dokonale napodobí Miloše Formana nebo Věru Chytilovou. Spíše je třeba zohlednit, kde se nachází světová kinematografie a jak jí my můžeme přispět. A to dávno není jen o autentických nehercích z hospod a jumpcutech, ale o radikálních krocích už ve struktuře filmu a hlavně o otevřené mysli všech, co se na filmu podílejí, i na těch, kdo se dívají.
Protože denně pozorujeme svýma očima, je osvěžující občas přijmout pohled někoho jiného, což je třeba primární důvod, proč mě osobně zajímá film. Je to jako velmi komplexní dialog s někým, kdo vám poví svůj vlastní názor na věc a vy ji pak máte možnost vidět ještě z více úhlů, tedy lépe, a to i za předpokladu, že s ním nesouhlasíte. Proto by bylo přínosné, aby autor mluvil upřímně, suverénně a co nejkomplexněji, tzn. všemi filmovými prostředky. Takzvaný divák svou pozorností přistupuje na tuto debatu tím, že ho to zajímá a je otevřený. Autor chce vždycky říct minimálně něco, za co mu stojí to všechno noční natáčení, přehozený biorytmus, bloknutá záda, stres, mrznutí na place a další možné kratochvilky.
Věřím v to, že česká kinematografie opět nalezne brzy svůj vlastní hlas a ten bude mít také dost solidní tón, aby se nezastavil o hranice našeho státu a necykloval tak jako dosud. Tomu je ale třeba pomoci připravit atmosféru, což jde nejsnáze a zároveň nejefektivněji samotnou změnou uvažování. Nebo alespoň pokusem o ni. Něco podobného vnímám s příchodem snímků jako Všechno bude Olma Omerzu, Křižáčka Václava Kadrnky nebo Chvilek Beáty Parkanové. V kratších formátech je třeba zmínit šarmantně dekadentní snímek Jiří, pes uprchlík Tomasze Winského, který vznikl vlastní cestou bez státní podpory, ale to mu snad paradoxně i pomohlo zachovat si specifickou energii a osobitost. Místo zbytečného vysilování se napodobováním velkoleposti amerických blockbusterů bych v rámci jedenadvacátého století doporučila taktiku rafinovanější, vyžadující ne tak drahá řešení k realizaci, což bylo mimochodem vlastní i té naší tisíckrát omílané nové vlně.
Kolem oceánů to jde přirozeně lépe, ale aby nastala nějaká vlna tady u nás, rybníček se musí nejdřív zčeřit.