Jan Jindřich Karásek o Naší době: Příroda jako charakter, neuskutečnitelnost lásky a problematika jazyka

Prostředí hraje ve filmu důležitou roli a dost často rozhoduje o tom, jestli na něj diváci půjdou. Snímky odehrávající se v dálných končinách ostatně lákaly lidi do kin už od dob prvních dokumentů Roberta Flahertyho. Možnost vypravit se do exotických a dobrodružných míst bez nutnosti podstupovat jakákoliv nebezpečí je lákavá. Ale tím to často skončí. Divák jde na film odehrávající se v Indii, několikrát se dojme nad krásným výhledem, ale dál se soustředí hlavně na postavy a jejich příběh. Prostředí je jen krásnou kulisou, která nehraje žádnou vlastní roli. Jsou to filmy antropocentrické, tedy zaměřené na člověka. Jde to ale dělat i jinak a příkladem takové kinematografie může být i poslední film ikonického tvůrce, Carlose Reygadase, Naše doba (Nuestro tiempo).

Příběh je v zásadě jednoduchý. Naše doba pojednává o krizi vztahu bohatých farmářů Juana a Ester, kteří se věnují odchovu a výcviku býků. Mají spolu otevřený vztah, ve kterém si vzájemně povolují sex s jinými lidmi. A to za podmínky, že o tom řeknou jeden druhému. Děj se začne rozvíjet ve chvíli, kdy Ester Juanovi zatají poměr s jeho kolegou a kamarádem. To on samozřejmě zjistí. V jednodušším filmu by z toho byl poprask, ale v Naší době začne Juan schopně manipulovat jak se svou ženou, tak s jejím milencem Philem a navzdory očekáváním se je bude snažit přimět k opakovaným nevěrám, což začne pomalu zacházet do obsese a trapnosti, kterou si s hlavním hrdinou prožijeme. Tento popis zní paradoxně velmi antropocentricky, a děj tak připomíná frašku o lidském pitvoření a podivných manipulativních hrách. Ona to svým způsobem fraška o lidské malosti je. Její sofistikovanost ale tkví v tom, že neustále upozorňuje na větší celek, kterým je mexická krajina a vůbec celá naše planeta a její netečnost tímhle lidským hemžením.

Reygadas si sice pomáhá voice-overy, ale ty samotné děj nikam neposouvají. Víc než cokoli jiného upozorňují na problém hlavního hrdiny a všech dalších postav. Na jejich rozvášněné emoce, které se snaží neustále nějak uchopovat slovy. Na jejich neschopnost překonat racionální svět jazyka, ve kterém se nedobrovolně uzavírají a každý svůj pocit se snaží intelektualizovat a rozebírat ho. Wittgenstein už v minulém století upozorňoval na limitace, které tvoří verbální komunikace a upozorňoval na to, že hlavní filozofické problémy, jako otázka dobra či smyslu života, jsou v zásadě neřešitelné proto, že se nedají formulovat slovy. „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa,“ napsal ve svém nejslavnějším díle Tractatus logico-philosophicus. Problémy hlavních hrdinů Naší doby jsou problémy jazyka a neschopnosti v něm vyjádřit to, co cítíme. Láska se jim vzdaluje proto, že se jí snaží neúspěšně vyjádřit slovy. Reygadas se oproti svým postavám s tímto problémem popasoval obrazem, kterým rámuje veškeré dění a posouvá ho do širší roviny.

Že se nebude jednat o standardní vyprávění nasvědčuje už úvodní scéna, která je velmi dlouhá a není v ní ani jedna ze dvou hlavních postav. Pozorujeme tam děti, menší i dospívající, které si hrají na pláži. Důraz na scenérii, přírodu a jejich malá těla, která s ní interagují, je neustále protlačován. Mnohem dřív, než poznáme charaktery, o nichž film je, poznáme prostředí, ve kterém se pohybují. Mlčenlivou přírodu, která o nich nakonec říká víc, než by oni sami dokázali v dialogu. Tohle Reygadas ve filmu dělá opakovaně.

V momentech, kdy se situace začnou vyhrocovat, nebo se naopak dlouho nic mezi nimi nemění a děj začne stagnovat, se od svých hrdinů odvrátí a „přelétavou“ kamerou se přesune na přírodu kolem nich. Sleduje dlouho koně na pastvě. Zaměřuje naši pozornost směrem k neustále přítomným býkům, kteří navzdory jednoduchému řešení interpretace nejsou symbolem toxické maskulinity, ale spíš lidské tvrdohlavosti. Reygadas naši pozornost záměrně odvrací od načrtnutých lidských dějů a posouvá nás k neměnnosti a klidu přírody, která je obklopuje. Jde navzdory antropocentrickému přístupu a dává nám jasnou zprávu, že na ničem, co se před kamerou děje, doopravdy z vyššího hlediska nezáleží a všechno je to jen lidské hemžení a potřeba vytvářet neexistující problémy, aby se něco dělo. Cokoliv.

Tato potřeba je ostatně na ústředním manželskému páru znát. Mají vše, co by si mohli přát. Krásné děti, nádherný dům a prosperující byznys. Nic jim nechybí, a naopak jim toho hodně přebývá. Jsou velmi bohatí, ale z toho důvodu také znudění. Jejich spokojenost je nakonec zdrojem jejich nespokojenosti, protože najednou nemají, co řešit. Otázka majetku ostatně v jejich životě hraje zásadní roli, a pokud se zrovna manželé nehádají, jediné, o čem se baví, je jejich společné podnikání.

Když přijde manželská krize a Juan se ptá svého kamaráda, jestli ho Ester neopustí, odpoví mu, že nikdy. Jsou pro sebe přeci stvoření a mají spolu obrovský dům, farmu a děti. V podstatě jejich spřízněnost shrne seznamem věcí, které spolu vlastní. A dětmi, které je k sobě jako by na sílu, vážou. Jejich manželství k sobě nelepí současná láska, ale minulost a majetek. Definitivním symbolem jejich v zásadě materiálního myšlení je, že když už se ve vztahu trápí příliš, jejich eskapismus je formou práce. Juan je básník, a tak odjíždí na sérii čtení. Ester se ponoří do papírování a vyřizování věcí spojených s firmou. Jejich vzájemný konflikt musí být vyostřený a emoční, protože nic jiného v jejich životě takové není.

Naše doba je navzdory všemu film o lásce. O tom, že je to silná a naprosto nekontrolovatelná emoce, která může být čistá. Především je pak o neuskutečnitelnosti lásky. O jazykových bariérách, které nám nikdy nedovolí vyjádřit ji adekvátně, a které nám stejně tak nikdy úplně nedovolí jí věřit ze strany partnera.

Ve filmu se vyskytuje hodně technologií a velká část komunikace probíhá skrz emaily, smsky a sociální sítě. Paradoxně to ale hlavním postavám neumožňuje být neustále spojení – spíš je to jen víc rozděluje ve vzájemném nepochopení. A to až do té míry, že se Juan rozhodne napsat Ester dopis, aby jí svou lásku konečně dokázal na adekvátní ploše vysvětlit. Ale ani to se mu nepovede a nikam to nevede. Opakovaně se snaží slovy uchopovat jejich vztah a své city, ale jediné, co se děje, je to, že mu slova vše přehází a on má sílící pocit, že nad ničím nemá kontrolu. Když nemá kontrolu nad svými slovy, jak může mít kontrolu nad čímkoli jiným?

V tu chvíli většinou přichází krásné přírodní scenérie a „odlety“ kamery od hlavní postavy. K jejímu okolí. K naší planetě a všemu, co ji tvoří – tedy planiny a lesy, ale i obrovská noční velkoměsta, nad kterými kamera letí, zatímco se Juan absurdně snaží znovu vysvětlit Ester svou lásku. A především si ji vysvětlit sám sobě. Divák během toho pozoruje naprosto neskutečnou, obrovskou městskou krajinu, která nám našeptává, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

Jan Jindřich Karásek studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU, ale mnohem více se věnuje literatuře. V současnosti připravuje svůj prozaický debut a pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave. Jeho básně jsou letos nominovány na cenu Františka Halase. Ve volném čase především obtěžuje své přátele nekonečnými tipy na muziku, kterou zrovna nadšeně poslouchá.